Do pytle! Medicínský humor skvěle napsaný. Tentokrát z oboru alternativní medicina.

Plaváček na rybách

Pravdivý pohled pod roušku odbornosti alternativních léčitelů

Svěřím se vám se svým pohledem na alternativní léčbu. Vzdělaní mudři mi vůbec nepomohli, a tak jediná naděje na zbavení se problému byla možnost vyzkoušet nějakého šikovného léčitele. Následující životní zkušenost mě stála tisícovku, což nejsou zas tak velké peníze. Ostatně – posuďte sami. Vše řečené je absolutní pravda.
Už jsem si vážně nevěděla rady. Má téměř sedmiletá ratolest Jindřiška pořád nezvládala vyslovit písmenko „er“ a navíc dodnes děsně šišlá. Doktoři tomu říkají patlavost a prý jsou na vině počítače. Ten jsem jí zatrhla, ale nelepší se to, ačkoliv jsem do ní denně hučela a učila ji správnou výslovnost. V základní škole se jí ostatní parchantíci posmívají. Volají na ni ráno po příchodu do třídy: „Šišla pšišla!“ Vystřídala jsem spoustu logopedů a výsledek byl nula.
Nakonec jsem v jedné z alternativních skupin požádala o radu. Sešla se spousta nesmyslných rad a pitomostí, jak už to tak bývá, ale nakonec jsem byla doporučena k nějakému léčiteli velmi zvučného jména. Traduje se, že dokonce odnaučil ráčkovat i svého psa a čtyři andulky. Nebyl vůbec levný, ale za pokus nic nedám, usoudila jsem a vyrazila.

Plaváček fotografuje

Půl hodinky jsem s dcerkou strávila v předpokoji, než na nás přišla řada. Přítomná recepční se nudící se dítě snažila zabavit, ale vzdala to poměrně záhy po nevinném dotazu: „Jakpak se jmenuješ?“ Pohotová odpověď „fíkají mi Jindfiška“ ji zřejmě konsternovala, a tak do odchodu předchozího klienta další konverzační pokusy vzdala.
„Můžete jít dál,“ prohlásila po chvíli a podezřívavě na mě pohlédla. "Léčitel vás přijme."
Zaklepala jsem na dveře, ozvalo se tlumené „Dále!“ Vešly jsme s dcerkou to útulné ordinace, kde si za masivním dřevěným stolem hověl uhlazený pán vyššího věku. Brýle se zlatými obroučkami mu dodávaly na vážnosti. Nebyl z levného kraje, ale na první pohled vypadal, že těch tisíc korun bez DPH za hodinu jeho drahého času bude stát. Pohodlně se opřel, pohlédl na nás, a položil otázku:
„Doblý den, co vás plosím tlápí? Plý fifláte?“
Se vší svou rodičovskou autoritou jsem se ohradila: "Já? Já nefiflám, to dcela Jindfiška fiflá!".



A zase Plaváček.

Další příběhy skvělého domova

Na lavičce s pejskem odpočinek po procházce
ilustrační obrázek...

Přestože vtíravé reklamy plné šťastných lidiček tvrdí opak, nakupování je pro běžného jedince mužského pohlaví neuvěřitelně stresující záležitostí. Když manželka rozhodne o nutnosti doplnit zásoby, je v podstatě rozhodnuto. Námitky se nepřipouští. Stejně jako včera.

V balíčku hodnověrných výmluv, proč nemohu vyrazit do předvánočního konzumního shonu, mi zbyla jediná. Prakticky poslední, protože stovky dalších jsem už s mizivou účinností vyzkoušel. Se zoufalou nadějí jsem rachiticky zakašlal, abych odkázal na svůj zanícený krk, který ze mne udělal ještě většího nemluvu, než doopravdy jsem.

"Srabe," prohlásila žena, "podívej, jaký knedlík mám v krku já!" Rozkašlala se jako finalista soutěže o nejlepší tuberkulozový chrchlanec, otevřela dveře ledničky a povídá: "Vidíš? Přesně o tomhle zpívala kapela Pink Floyd ve své skladbě s názvem Prázdný prostor. Je třeba ho naplnit". Čímž byly stanoveny mantinely a jelo se. Do Hlučína. Do LIDLu.

Dosáhl jsem alespoň malého kompromisu, když jsem navrhl vzít s sebou roztomilou psí slečnu Daisy. Zatímco žena bude poletovat mezi regály, my se projdeme po přilehlém parku, vykakáme se, a zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Na první pohled dobrý nápad.

Jenže náš pes je biologickou kombinací buldozeru, vysavače a tryskového letadla. Ani osmimetrové vodítko mi nedopřálo trošku klidu, abych mohl na svém chytrém telefonu sjíždět tajmlajny Twitteru a Facebooku.

A začalo se mi chtít strašně srať. Což pro psa velký problém není, ale pro mírně otylého jedince nevybaveného toaletním papírem představuje velkou výzvu. Zvláště ve vánočně osvětleném prostoru, kde stín a soukromí aby člověk pohledal. A tak pes tlačil ven a já dovnitř. Měl jsem jako argument použít jinou nemoc než obyčejný kašel, napadlo mě. Třeba střevní koliku. Ukládám si pro příště.

Všechno zlé ale jednou skončí. Ulevilo se mi, když jsem konečně spatřil manželku, jak zápasí s přerostlým nákupním košíkem a utěšoval se, že předvánoční nákupy mám za sebou. Ve vzácné shodě a mlčky jsme obsah vyložili do miniaturního kufru francouzského automobilu. Mně se v té chvíli před očima promítal útulný porcelánový klozet. Protože dobrý hospodář neplýtvá a vše důležité nosí pěkně domů.

Pejsek se uvelebil na zadní sedačce, já s úlevou vedle něj a jelo se. Žena vymanévrovala auto z parkoviště a prohlásila: "Musíme ještě do Billy, tady v LIDLu mají hovno."

 Slyším se, jak odevzdaně konstatuji: "Mamuš, myslím, že do Billy už ani nemusíme."



Plaváček

Příběhy skvělého domova

......dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky

V temné, šedivé a upachtěné socialistické éře jsem volit musel, i když nebylo koho. V moderním, barevném a přeplácaném marketingovém režimu volit nemusím, ale mohu. A zase není koho. Což není chyba demokracie, nýbrž její vlastnost, s níž jsem smířen.

S manželkou politické debaty nevedeme. Především proto, že ona jí nerozumí. Stejně jako já. A drtivá většina profesionálních politiků. Přesto nám všichni slibují, jak za nás vyřeší palčivé problémy, které trápí dělný lid odjakživa. Čekám jen, kdy přijde spasitel, kterého napadne direktivně snížit rychlost světla, poněvadž mu přijde příliš vysoká a životu nebezpečná.

Problém je, že prostý člověk je zásadním volbám vystaven od božího rána. Kromě spánkové fáze se život skládá ze samých voleb. Imrvére se musím rozhodovat, což je stresující. Protože nikdy dopředu netuším, zda nebude mít mé chybné rozhodnutí fatální následky.

Kupříkladu. Mám posnídat gumový rohlík, nebo lehce okoralý chléb? Máslo nebo paštiku, když obojí vyhlíží hodně unaveně? Vyvenčím nejdřív čubičku, či pro jistotu raději sebe? Mám ženu vzbudit nebo ne? Dostanu držkovou, že ji budím brzo, nebo naopak že jsem ji nechal hnípat do půl deváté, a ona nic nestihne? Obojí špatně. Prokletá volba.

Když mi byla pořízena první vnučka, prošel jsem fází přetěžkého rozhodování. Tendence matek, babiček, prababiček a jiných podivných bytostí, je ten věčně připosraný uzlíček rozmazlovat a hýčkat. Ťu ťu ťu, ňu ňu ňu, fu fu fu.

Usoudil jsem tedy, že bude vhodné stát se "tím zlým dědou". To aby dospívající ratolest poznala, že svět se s ní v budoucnu mazlit nebude, protože bývá začasté krutý. Pasoval jsem se tedy dobrovolně do funkce Zlouna, který dští síru a plameny pekelné. A vůbec je protivnej. Ještě předevčírem to fungovalo.

Rozproudila se živá debata

Vše změnila krátká procházka směr hřbitov - hřiště - hospoda. Fungoval jsem jako dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky, aby nezahučela do výmolu, škarpy či pod auto. Celou nedlouhou cestu jsem se snažil být děsně zlý. Furt jsem frflal, lamentoval, poučoval, hudral a nadával. Jedeš moc rychle. Moc pomalu. Brzdi. Nebrzdi. Nemluv, když řídíš! Pozor, auto! A tak.

Po příjezdu do cílového místa, které představuje dřevěný stolek a čerstvě načepované pivo, jsme byli unaveni oba dva. Vnučka si poručila přeslazenou malinovou limonádu s brčkem, a já s úlevou, že to mám za sebou, ponořil pysk do pivní pěny.

Dorazila manželka, která s nedůvěrou testuje elektrické kolo, sedla mezi nás a rozproudila se živá debata, která mě nepotěšila. Donutila mě k zamyšlení a sepsání tohoto statusu.

Vnučka nahlas usrkla brčkem malinovku, stočila pohled k babičce a povídá: "Babííí, ten náš děda je děsně srandovní, co? Že on je z cirkusu? Cirkusový děda!" A začala se chlámat na celé kolo, až jsem se zastyděl.

Poučení? Obecně je úplně jedno, co zvolíte. Vždycky uděláte chybu.

Plaváček

Nesněz vše najednou, nech si něco na zítra

Čokoláda je droga a cukr provází neklid

Traktát o čokoládě

Čokoláda je droga. To ví každý, kdo čtvereček oříškové pochoutky uloupl, do pusy strčil, ňumlal a ňumlal, až doňumlal. V ústech se najednou vytvoří dočasné prázdno, smutno a nudno, s čímž je zapotřebí něco udělat.

Probudí se tudíž k životu ruka šátralka a vydá se na staniolovou pouť. Rochňá se a rochňá, až ulípne další kousíček cukrářského výrobku, a vloží ho do roztoužených úst. Mňam!

Jindy rozumný mozek místo kategorického "ne" hledá výmluvy, jak postupující kalorické šílenství zatrhnout. Je ale v menšině, a tak se stává pravidlem, že čerstvě otevřený obal plný sladkého pokušení nevydrží na stole déle než dvacet minut. Plus mínus.

Každý z nás má nějakou podobnou úchylku a svádí často nemilosrdný boj se zdravým rozumem. Můj brácha třeba miluje kečup. Jeho posedlost jde tak daleko, že si ho dopřává i k rajským jablíčkům či k bramborovému salátu, což není příklad hodný následování.

Je předem jasné, že mozek nemá šanci. Má na starosti spoustu tělesných otvorů a různých samostatně se pohybujících údů, a navíc je na celou práci sám. Nemůže prostě uhlídat všechno, kdyby se rozkrájel. Stejně je na tom má žena. Za čokoládu šla by světa kraj - a rozume, ty se kaj!

Třeba zrovna včera k večeru. Měla svátek, a tak jsem přemýšlel, čím bych jí udělal radost. To moudří muži dělávají. Ti nejmoudřejší klidně i dvakrát denně.

Zavrhl jsem přemrzlé květiny z benzínky blízko mého pracoviště, protože kytek máme na zahradě víc, než celý obecní hřbitov. Výsledek byl jasný - přinesu domů čokoládu. Pamětliv výše zmíněné úchylky jsem se praštil přes kapsu a pořídil hnedle tři úhledně zabalené krabičky. Oříškovou, mléčnou a cappuccionovou.

Povídám: "Lásko, k tvému svátku nesu ti dáreček." Pokládám čokoládičky na stůl a dodávám: "A nesněz vše najednou, nech si něco na zítra." Hned, jak jsem řečené vypustil z úst, došlo mi, že jsem učinil hrubou manželskou chybu. Protože logicky následovala smeč v podobě záludné otázky:

"A tobě už se někdy podařilo za večer nevypít všechno pivo, co jsi doma našel?"

Ne.

Plaváček

Prosluněné nedělní ráno a čas od času šlápnout do hovna Čím lépe se mám, tím hůř se cítím.

Rybářská siesta na lodičce je také inventura času

Sněhobílá čubička

mě sice studeným čumáčkem budí už o půl sedmé, ale samotný akt mého probuzení nenastane dříve, než po zhruba patnácti minutách pod kopcem u hřbitova. Jak symbolické! Probouzím se až tam, kde jednou navždy budu spát.

Pes už stihl, po vzoru detektivů z kriminálek Miami a Las Vegas, nalézt spoustu míst činu. Vrozeným laboratorním přístrojem zvaným čumák objevil, rozebral a identifikoval původce všech nalezených pozůstatků činnosti střevní mikroflóry, zatímco já, ještě neprobuzen,
do jednoho ukázkového hovna šlápl.

Což mě přinutilo k zamyšlení se nad stavem Česka, ekonomiky a vůbec. Nemohla mi uniknout všeobecná nasranost lidí, kteří se nikdy neměli lépe. A říkám si, zda se nejedná o nějaký ještě neobjevený základní zákon Vesmíru.

Formuloval bych ho asi takto: Čím lépe se mám, tím hůř se cítím.

 Prosluněné nedělní ráno...bez exkrementů 

Jde o zjevnou blbost, ale občasné zapnutí televizního přijímače dává myšlence neotřesitelnou podporu. Pokud zmíněný zákon platí, jsou lidé evidentně evolučním omylem. Slepou cestou. Kromě mé maličkosti.

Cestou zpět ze psí procházky jsem ti totiž udělal malou inventuru. V duchu jsem si vyjmenoval všechny důvody, proč jsem šťastný muž. Sečtělého člověka asi nepřekvapí, že jsem jich našel přesně čtyřicetdva.

Vyjmenuji prvních deset. Prosluněné nedělní ráno. 

Rozmražená krůtí prsa na kuchyňské lince slibující nepřekonatelný kulinářský zážitek. Milující manželka, kterou po ránu výjimečně nebolí hlava. Funkční internetové připojení. Dvě chlazená dopolední piva. Včelky radostně vyzobávající nektar z miniaturních květů přísavníku tříprstého. Přerostlá máta čekající na osvěžující koupel v bílém kubánském rumu. Tři zdravé vnučky. Asi patnáct zdravých a dupajících králíků, z toho jeden zarostlý hippies. Je mi jedno, jaká je vláda.

Poučení? Pochopit, že jsem šťastný, znamená čas od času šlápnout do hovna.


Plaváček

Příběhy skvělého domova

Datové soustředění před restaurací

Jedna z činností, která drží dobré manželství pohromadě,

je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa, nebo z práce, a funguje následovně:

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu ženě tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?" "Dobře," ona na to, "a ty?"¨"Fajn," odvětím a jdeme si každý po svém. Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.
Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku. Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Trošku nezaslouženě možná, ale to už těžko změním.
Položím tedy laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po skratu zdechne. Dobře. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká, a mně se orosí čelo.

Museum a historie domácnosti

Načež přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je asi normální.
Nic. Začínám podezírat výrobce, že přístroj je vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, protože soused je shodou okolností hostinským v místní hospodě. A kdo není zadobře s výčepním, často umírá žízní, že.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta, která zněla "vyměň základní desku" mi moc nepomohla. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.
Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem na něj šlápnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu zabrala tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všeliké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl dnes na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.
Svěřil jsem se Facebooku. Manželka si celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Mildo, co je to vlastně ta základní deska?"

A máme celý večer o čem mluvit!



Plaváček