Pravidlo tří - třikrát a dost. Tomu kdo vás třikrát podrazil, nedávejte srdce, peníze, práci, nesvěřujte se.

Scan LIFE Google Ilustrační foto

Video je ukázka z filmu našeho mládí Once Upon A Time in the West - Opening Scene
Výklad: Čtvrtina lidí s antisociální poruchou osobnosti (1% populace), jsou psychopati. Většina psychopatů jsou neúplní (sociálně adaptovaní) kterým říkáme deprivanti, protože jim dědičnost, nepříznivé vlivy působící na mozek v průběhu nitroděložního vývoje, nebo porodní, postnatální poškození mozku i sociokulturní tlak odebraly lidskou normalitu - jsou tedy deprivováni - v citové i sociální oblasti. Sociálně jsou velmi nebezpeční vysoce inteligentní deprivanti, mívají vysokoškolské vzdělání a často se vypracují na vysoké posty moci. Získání, zneužívání moci je pro ně strategií i cílem. Někdy ničí celá etnika (váleční zločinci), jindy tunelují konta, banky, fondy.
Obrana ...nepokoušejte se je napravit - dokáží ovládnout i zkušeného psychoterapeuta (spíše kontraindikace terapie)
- Pravidla obrany - ....asi jeden člověk ze sta nemá srdce ani svědomí - není to na první pohled vidět - naopak bývá velmi přitažlivý - podle skutků poznáte je - platí!!
Další obrana: ....jsme dobří pozorovatelé (i když si to neuvědomujeme) Jakmile se v nás ozve pocit "tady není něco v pořádku" a z druhé strany budou ty nejlepší, nejlákavější, nejvýhodnější a nejsvůdnější argumenty, dejme na vlastní pocit a přerušme kontakt.
- Třetí pravidlo obrany: přerušit kontakt. Proti psychopatovi existuje jediná obrana : utečte! (Profesor Vondráček)

Pravidlo tří: ...třikrát a dost ! Tomu kdo vás třikrát podrazil, nedávejte srdce, peníze, práci, nesvěřujte se.

Příklad charizma a manipulace deprivantů: Manžel nalezl manželku in flagranti. Manželka na manžela pevně a láskyplně pohlédne a praví: "Jestli mne miluješ, nevěř svým očím. Mně věř". Manžel nejen uvěří, ale uvěří rád, že nic neviděl.
Nevstupujte do deprivantovy hry!
Nesoutěžte, nesnažte se jej přechytračit, nežertujte s ním, nepřipojujte se k intrikám, neposlouchejte "informace",které vám říká o druhých lidech. Za deprivantův charakter ani chování neodpovídáte. Nepokoušejte se napravit nenapravitelné. Mějte na mysli, že jednáte s případně vysoce inteligentním jedincem, jenž v plně vyvinutých případech nejen, že nemá srdce ani svědomí, ale neví co to je.
V interakcích s deprivanty existuje jediná úspěšná obrana, která zní:  žádný kontakt.

Podle skutků poznáte je. Credo, quia absurdum. Věřím, protože je to nesmyslné.

CREBRO IGNOSCEDO FACIES DE STULTO IMPROBUM (Publius Syrus, Myšlenky C45)   Lump z hlupáka se stane, když mu často odpouštíš.

Once Upon A Time in the West.

  Aktualizováno: původní video již není k dispozici, ale i toto video vám připomene Tenkrát na Západě Once Upon A Time in the West (a dalo to velkou práci aspoň toto najít!)

Zdroj:  Martens, WHJ. Constructive functions of aggression in psychopaths. Forensic Psychiatry On-Line, 2003 použitý program: AshampooClipFinder.

Postraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Racek v letu pro krmení zachytit fotoaparátem to uklidňuje napětí

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.

Tak jdeme na to. Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.
Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava"

Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy (Posttraumatic Stress Disorder):

- Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
- Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
- Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
- intensivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost

Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s PTSD se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, OCD, agorafobie, depersonalizace nebo různé závislosti.
Rozlišuje se akutní reakce na stres (příznaky trvají méně než 3 měsíce) a chronická PTSD (příznaky trvání déle než 3 měsíce).

Ke vzniku posttraumatické stresové poruchy může dojít následkem situací ohrožujících postiženého nebo jeho blízké (např. válka, povodně, požár, těžký úraz, autonehoda, znásilnění, únos, život ohrožující choroba) nebo v důsledku změn v mezilidských vztazích a sociálních rolích (ztráta zaměstnání, nevěra partnera, rozvod).

Posttraumatická stresová porucha vzniká nejčastěji u jedinců pod stálým psychickým nebo fyzickým tlakem po nečekané události katastrofického rázu (válka, dopravní nehoda, znásilnění či jiný kriminální čin, povodně), kterou zde nazýváme stresorem. Po takovéto události se může rozvinout nejprve akutní reakce na stres, charakterizovaná ustrnutím, dezorientací, omezením pozornosti, v pozdějším stádiu pak apatií nebo naopak hyperaktivitou. Tuto reakci lze často snadno během několika dnů překonat.
Porucha se rozvíjí jen u části lidí vystavených stresoru (hovoří se o 20-40 % obětí). Projeví se znovuprožíváním události v myšlenkách nebo snech.
Pacient se často vyhýbá místu nebo situaci připomínající nehodu. Nevzpomíná si na některé podrobnosti či dokonce na celé období, má obtíže s usínání a spánkem, bývá podrážděný, mívá návaly hněvu, potíže s koncentrací a trpí nadměrnou úlekovou reaktivitou. K rozvoji těchto příznaků dochází nejpozději do 6 měsíců po události a symptomy trvají nejméně jeden měsíc.

Terapie je důležitá:

k léčbě se používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny.

Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. 

Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Zdroj: znalostní databáze autora, Wikiscripta Medicina

Patologie strachu a úzkosti obecně QUOD SEQUITUR, FUGIO ...

Strach i úzkost nás zneklidňují

QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)
Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále

Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.
Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného. Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963).    

Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“. Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod. Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.
Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.
Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd.
Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.
Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.

Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.