 |
| Matka na lavičce |
Mnoho let jsem se snažila racionalizovat si pozitiva amerického školství, které je přívětivé, emocionální, nestresující, ale dle mého názoru málo vzdělávající, protože připravuje žáky převážně k úspěchu v plošných testech. Snažila jsem se oprostit se od vlastní představy, že ve školách by děti měly nabývat vědomosti z izolovaných předmětů, protože si sama uvědomuji, že spoustu toho, co jsem se ve škole naučila, jsem v životě nikdy nepoužila.
Přesto jsem se nikdy nesmířila s tím, že mým dětem by se strukturovaného vzdělání, na jaké jsem byla zvyklá já, nedostalo. Měla jsem četné diskuse s americkými i českými pedagogy na téma účel vzdělávání a role školy. Vstřebávala jsem názory zastávající teorii, že člověku je k ničemu soustava nejrůznějších vědomostí, které se dají lehce vyhledat - a že důležité je umět se orientovat v textech a správně je analyzovat a to je to nejpodstatnější, co by škola měla děti naučit. Vstřebávala jsem názory, které naopak výuku vědomostí podporují, protože člověk vzdělaný lépe chápe nejrůznější souvislosti a nevypadá jako primitiv, když diskutuje na obecná témata.
Pronikla jsem do systému amerického vzdělávání
nejen jako matka dvou školou povinných dětí, ale také jako pedagog. Několik let jsem odborně doučovala americké děti všech věkových kategorií v centru doučování a testových příprav. O mých zkušenostech a postřezích jsem začala psát články a přednášet a byla jsem připravena asistovat mým dcerám při vzdělávání, protože jsem si byla vědoma nedostatků systému, který přeceňuje výuku k testům, systému, který jednou ubíjí kreativitu, když děti nutí vybrat jedinou správnou odpověď na otázku týkající se z kontextu vytrženého textu - a jindy pro změnu selhává ve výuce matematiky, když nenabízí nutné memorování fakt (násobilka) a paradoxně podporuje tvořivost, která třeba není na místě, protože když chybí naučená násobilka, těžce se aplikuje matematická tvořivost třeba v algebře.
Měla jsem štěstí, že jsem měla
české pedagogické vzdělání i zkušenost s doučováním amerických studentů a nacházela jsem zlatou střední cestu - protože jsem vnímala, co funguje lépe a co funguje špatně nebo vůbec a své dcery jsem doučovala, myslím, efektivně, na základě mých zkušeností. Učila jsem je číst fonetickou metodou, která mi připadala strukturovaná a smysluplná, přestože ve škole se angličtina foneticky neučila. Průběžně jsem děti doučovala matematiku (včetně memorování nezáživných, ale nutných nácviků aritmetických operací) a díky tomu ve škole prosperovaly velmi dobře (a nikdy nemusely využívat služeb doučovacích center).
Moje frustrace s vzdělávacím systémem narůstala každý školní rok, protože jsem zjišťovala, že už mé děti nestačím doučovat nic než matematiku. Začala jsem mít pocit, že nejsem schopna suplovat školu a učit mé děti ve volném čase vědomosti ze všech předmětů, včetně předmětů, které se v USA vůbec neučí. S domácími úkoly jsem dětem často neuměla pomoci, protože školní látka byla ve škole předkládána v jakémsi náhodném až chaotickém pořadí a mým dětem zcela evidentně a pravidelně chyběly vědomosti nutné k jejímu uchopení a pochopení. Nechtěla jsem, aby se mé děti ve škole učily do nekonečna
analyzovat cvičné testové texty, jejichž hlubší souvislosti vůbec nechápou. Vadilo mi, že každý rok děti ve škole podstoupí intenzivní přípravu k testům a pak absolvují týden plošného testování ve sterilním a zcela standardizovaném prostředí a já o pár měsíců později dostanu státní zprávu o tom, jak si mé děti vedou ve škole ve srovnání s ostatními studenty státu, ale už se nedozvím, kde pochybily a co jim jde nebo nejde. Prostě efektivní zpětná vazba, která mi připadá potřebná, chybí. Vadilo mi, že co se netestuje, to se neučí a odmítala jsem s dětmi dělat domácí úkoly sestávající z cvičných testů čtení s porozuměním. Čtení je prostředkem ke vzdělání, nikoliv jen cílem vzdělání - a vzdělávací systém zredukovaný na přípravu k testům čtení mi prostě nevyhovoval.
Na americké škole mi velmi imponovalo, že mým dětem se tam líbilo a že do školy se zpravidla těšily. Nikdy nepoznaly stres ze zkoušení u tabule, ze známek a z vysvědčení, ve škole byly stále v pozitivně laděném, snad až extrémně pedocentrickém a protektivním prostředí a naučily se tam efektivním komunikačním dovednostem. Běžné americké školy možná neučí širokou škálu vědomostí a nebazírují na zkoušení znalostí, ale vychovávají emocionální a sebevědomé jedince. Prostě učí děti různé neakademické dovednosti, pro život velmi potřebné.
Letos jsem se rozhodla, že mé dcery nechám zakusit
vzdělání v české státní škole. Budou hozeny do zcela jiného systému vzdělávání. Budou si zvykat na školní den rozdělený na vyučovací hodiny a přestávky, na spoustu vyučovacích předmětů, na učebnice, ze kterých budou doma muset studovat, budou se učit psát si poznámky z vyučovacích hodin i opakovat si doma učivo ze školy. Naučí se samostatnosti (do školy je neodveze školní autobus), naučí se chystat si aktovku dle rozvrhu hodin, zakusí tělocvik ve sportovním oděvu, naučí se učit se, naučí se být konfrontovány s neúspěchy a naučí se najít si své místo v systému, který bude více orientován na výuku vědomostí než na výuku k testům čtení s porozuměním nebo na analýzu emocí.
Sama si nedokážu představit, jakou výzvou pro všechny bude tento školní rok. Mé dcery jsou nadšené z představy, že vyučovací hodina je jen 45 minut a že mezi hodinami jsou přestávky (koncept přestávek ve vyučování je fascinuje asi nejvíc). Mé děti se do školy těší, protože ještě netuší, že 45 minut může být velmi dlouhá doba, když se třeba zkouší z fyziky. Mimochodem, ústní zkoušení nikdy nezažily a co je to fyzika, taky netuší, protože takový předmět ve škole neměly. Mé dcery jsou překvapené, že školní den nekončí denně ve stejnou dobu (okolo čtyř odpoledne), ale že každý den budou mít jiný rozvrh hodin a odpoledne budou mít čas na mimoškolní aktivity. Těší se na školní obědy, které se vaří ve školní kuchyni, a nejsou to jen v mikrovlnce přihřáté polotovary typu kuřecí nugety.
Těší se do školy v přírodě (unikátní fenomén, v USA nepředstavitelný), na výlety do divadel i na lyžařský výcvik. A nejvíce jsou nadšené, že letos nebudou muset podstoupit nutnou intenzivní přípravu k plošným srovnávacím testům, protože v ČR se děti na základních školách každoročně státně netestují. Neznám jediného amerického žáka ani kantora, který se těší z povinných každoročních testů. Právě
testová reforma, myslím si, přivedla americké státní školství na smutnou úroveň a ubila učitele, kterým vzala pedagogické nadšení. Žádný kantor nešel do své profese s představou, že bude trávit čas ve škole převážně učením dětí schopnostem uspět v testech.
Rozhodla jsem se, že zážitky, zkušenosti a postřehy mých dětí, které byly dosud vzdělávány v USA a letos budou studovat na české základní škole (5. a 7. třída), budu pravidelně sepisovat a sdílet. Myslím si, že nabídnou zajímavý vhled do srovnání dvou školských systémů očima žáků.
Jana Bradley sociální sítě facebook
