Příběhy skvělého domova

Datové soustředění před restaurací

Jedna z činností, která drží dobré manželství pohromadě,

je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa, nebo z práce, a funguje následovně:

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu ženě tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?" "Dobře," ona na to, "a ty?"¨"Fajn," odvětím a jdeme si každý po svém. Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.
Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku. Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Trošku nezaslouženě možná, ale to už těžko změním.
Položím tedy laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po skratu zdechne. Dobře. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká, a mně se orosí čelo.

Museum a historie domácnosti

Načež přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je asi normální.
Nic. Začínám podezírat výrobce, že přístroj je vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, protože soused je shodou okolností hostinským v místní hospodě. A kdo není zadobře s výčepním, často umírá žízní, že.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta, která zněla "vyměň základní desku" mi moc nepomohla. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.
Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem na něj šlápnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu zabrala tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všeliké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl dnes na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.
Svěřil jsem se Facebooku. Manželka si celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Mildo, co je to vlastně ta základní deska?"

A máme celý večer o čem mluvit!



Plaváček