 |
| Marie Serneholt ilustrační fotografie k textu Renaty |
Byla jsem odpoledne u pohovorů, ale obráceně. jako na druhý straně. vybírat člověka do mýho týmu a manažer projektu mi řekl, ať jdu s ním, že s tím člověkem budu pracovat tak, aby mi seděl. tak to jsem byla ráda. ráno jsem se pořád ptala aničky, jestli vypadám slušně, protože on v obleku, tak abych vedle něj nevypadala jak utržená od vozu. a bylo to ...prostě tam sedíš, snažíš se usmívat a bejt přátelská a vidíš, že ten na druhý straně má nervy, naskakujou mu červený fleky v obličeji, koukneš do cévéčka a říkáš si, jasně, rok je bez práce...taky bych byla na nervy. a já tady sedím naproti ní, práci mám, ale vlastně by to mohlo bejt klidně i obráceně. a máš hroznou chuť jí nějak potěšit, ale to nejde. Jsi tam v nějaký formální pozici a musíš si vybrat toho nejlepšího, toho o kom si myslíš, že to dá. protože jinak to nedáš ani ty, potřebuješ, aby byl kurva dobrej a přitom jí držíš v duchu palce a říkáš si, já bych ti tu práci, holka tak přála. ale pak přijde někdo, kdo ti připadá prostě lepší.tak nějak uvnitř se ti chce brečet a řikáš si, sakra, jak to, že někde není pro toho člověka práce.
Tak mně nebo nám se asi úplně nehodí, ale přece je šikovná, milá, chytrá. a tak nějak vevnitř se ti chce brečet a zároveň máš strach, že bys mohla bejt na jejím místě, tak my jsme s chrudošem taky měli období, kdy jsme neměli práci a byli jsme z toho v prdeli. nejen kvůli prachům, ale i ten pocit, že tě nikdo nechce. že si tak nemožnej a o co jsou ty druhý lepší ? dívala jsem se na každýho, kdo měl práci a zkoumala jsem , co on má a já nemám, možná prostě jen štěstí. takový trochu psycho. pořád si ten pocit pamatuju. toho odvržení, zavržení, neakceptace. sakra. a pak z tý práce, v těch hadrech, o kterejch si myslíš, že jsou slušný a formálně korektní na pohovor, jedeš do nějaký zahulený putyky, otevřeš dveře, tam chlupatý máničky, jak veselí čerti, čtou krásný básně a texty, pijou pivo...olga si myslí, že jsi katka sarkozi, úžasná bytost a umělkyně...a ty jedeš z tý pojišťovny od těch pohovorů...vlastně mě to rozsekalo, protože někdy si říkám, jasně, tak vkládám do toho svojí energii, něco to stojí, to určitě, snažím se, nemám to zadarmo, ale to nikdo, ale ještě mám vlastně taky z prdele kliku, že mám tu práci ...a...ah jo, jak to říct, to asi nejde říct. jak film na čt 2.
Zdroj: sociální sítě, Renata
-
Poznámka: jsou to originální texty Renaty - škoda to nechat ležet na facebooku, má to styl a zajímavé vazby vět i obsah...málo lidí má nadání něco dobře i poutavě sepsat.
